Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /mnt/web-data1/sumavananohou_cz/public_html/www/components/com_k2/models/item.php on line 763
pondělí, 20 červenec 2015 10:56

Zase jedna cesta

Autor:  Rodo Dendron

dsc00691O cestě Tomáše Marka po Šumavě na české i německé straně a o tom, jak se o Koncertu Šumava na nohou dozvěděl každý, koho potkal... i slepýš.

Čím to je, že o místě, kde se člověk narodí, nemá mnohdy ani šajn? Dokonce si i troufá tvrdit, že to tam zná. Vždyť se tam přeci narodil, ne? Tak musí mít všechna místa v malíku. Takhle se uzavírá a vlastně se přestane dívat kolem sebe na věci a místa, která by mu mohla být opravdu důvěrně blízká. Raději se šetří na válecí dovolenou u pláže. Ale co zažít, jak jdete cestou, kterou jste prošli nespočetněkrát a tu kámen, který tam nikdy nebyl. Tu divně kroucený strom, tu květiny, které jsou nám neznámé. Tu cizí cesta vedoucí neznám kam a přitom vše už tam bylo dřív, než jsme se narodili. Tak si tak koluju a pěškuju okolo Zdíkova, Kvildy a prostě si pořád připadám, jako bych tam nikdy nebyl a také že ne. Těch míst, které nám Šumava skrývá... A co za tou Šumavou... Bavorsko. Velká neznámá. Tak sem se rozhodl, že si opět sbalím batůžek a vyrazím. Zrovna sem věděl, že kamarádka s pár dalšíma fajn lidma organizují charitativní koncert ve Vimperku pro pár dětiček, který se jmenuje „Šumava na nohou“, což vybízí k tomu se projít, tak sem jí nabídnul, že zkusím nějak pomoct a udělat nějaké fotky cestou a informovat o koncertu. Dostal sem letáčky a hurá vstříc novým dobrodružstvím!

 

„Volej a piš!“ „Jasan mamino!“. 1Sbalil sem si docela na lehko. Zimní mapa Šumavy byla asi nejdůležitější. Trekové hole sem nechal doma, byly moc těžké. Počasí bylo nádherné. Takové to, že je tak nádherně, že taje asfalt a tak si člověk občas musí dávat pozor kam šlape, aby mu to nesežralo boty i s ponožkami. První den byl jednoznačně naplánován ze Zdíkova na Modravu.

Ozvala se mi Hanka, že se přidá. To mě moc potěšilo a tak jsem jí vytáhnul ze Zdíkova ke Kýzu, nebo spíš ona mě táhla, protože přece jenom s tím batohem to nejde tak lehce a člověk cítí každý gram navíc. Po osvěžující koupačce jsme si to šinuli na Zlatou studnu, kde sem měl trochu strach, protože se začalo blýskat. Mám spoustu kamarádů, kteří vždy tvrdí, že to na nás nejde a pak je to na šnorchlování. Pro jistotu jsme chvíli čekali a Hanička mi krásně zapózovala s plakátem. 2Bouře se zdála, že je daleko a spíš se motala na místě, tak jsme vyrazili na Horskou Kvildu, kde se Hanka odpojila a nakonec si to šlapala zpátky do Zdíkova. To bych ten den asi nedal. Ještě, že se odpojila, docela sem se i potil :)

Na Modravu sem přišel docela brzo a protože začalo kapat, tak sem si dáchnul pod přístřeškem a čekal jestli bude bouřka nebo ne. Vyšlo sluníčko a já se přesunul na nouzové nocoviště, tam se opět rachtal v Roklanském potoku a čekal, co za individua přijde do večera tábořit. Přišli různí lidé, s těmi sem se moc nebavil. Pak přišla normálně rodina. Si říkám, co to hergot je. Úžasný. Tři malý človíčci, z toho jeden ještě neuměl ani chodit a už na takhle na čundr. Klobouk dolů před rodiči. Paní se nám dopředu omlouvala, že malá bude zřejmě brečet, ale nakonec sem musel být sám umlčován. Přišli totiž dva Tomášové a prostě tři Tomášové je dost a s tím jedním sem si kápnul do noty a tak sme probírali cestování, život, ženy, strasti, smysly a další nesmysly. Úplně sem zapomněl, kolik žije hmyzu na Šumavě a tak sem si dal saunu ve spacáku, protože jen člověk vytáhne nos, ty tipky, jinde jim říkají trefněji pičurky, kousaj jako pominutý.

3

Druhého dne jsem zjistil, že sem to nějak přehnal a zase mi brutálně bolely vazy na koleni zezadu. Že já vůl si nevzal ty hole. No nic, tak sem prostě šel pomaleji, aspoň sem se mohl kochat cestou přes Cikánské slatě, kde sem našel krásné karbonové trekové hole. Přinesly mě domů. Možná je vydražím jako nějaké svaté předměty. Moc se mi tato cesta na Březník líbila a jestli se nemýlím, tak byla původní, kde lidé klapali s těmi dřeváky v knížkách od KK. Nemyslím tu asfaltku samozřejmě. Na Březníku sem si ve studánce, o které sem samozřejmě nevěděl, dočepoval vodu a shlédnul výstavu KK a pomalu se plížil k Roklanské hájence. Chudinka tam tak chátrá. Ty asfaltky už mě začali pěkně štvát a musel sem zastavovat víc a víc. U Roklanské hájenky prostě krása... Nikdy sem tam nebyl, proto abych si zvedl šumavskou sebedůvěru, tak sem tam musel. Nesmí se tam. Toto navštívení sem si vymyslel, ve skutečnosti sem tam nebyl. ;) Krásně sem se vyčvachtal a běhal po hrázi jak malý dítě. Úspěšně sem trefil na Medvědí horu k Židovské skále, kde je pomníček utíkajícího za svobodou... Následoval sem dále prošlapanou cestou bez bot, to byla kráááása. Nožky se krásně bořily do mokrého rašeliniště jak do peřinky. Až po chvíli sem zjistil, že jdu asi po zvířecí magistrále a tak sem trošku uhnul z cesty směrem, kam sem myslel, že tak nějak je jedna spojovačka. Nakonec sem překračoval spoustu dřevěných mrtvol. 4Ani vyčůrat sem se nemohl. Opět hmyz. Ovádi, komáři a něco dalšího, neidentifikovatelného, se mě snažilo sežrat. Úspěšně sem trefil cestu, kterou sem chtěl. Po dvou hodinách chůze rovně sem změnil názor. Dál sem šoupal nohama přes Javoří pilu na Poledník. Tady teprve začíná pravé peklo pro batůžkářovi nohy. Myslím, že ani dřeváky by nepomohly. Hle rodinka s dětma z Modravy. No, krásný západ slunce, další Tomáš a klidný spánek. Koupit moskytiéru... píšu si do deníčku.

Ráno jsem šel spodní cestou směr Prášily. Nejdřív sem zkoušel bez bot, ale šotolinka mi donutila vzít si polotopánky. Potůčky krásně šuměly a vlevo se z údolí zvedali kopečky. Sestoupil sem až k potoku a dál přes Gsenget (zaniklá obec u Prášil) směr Laka. To je taky hrozná cesta. Ne že bych potkal nějaké cudné slečny, ale zapalovala se mi lýtka. Od sluníčka. Tak sem nejdřív upletl kraťasy z lesní trávy, ale ty se mi po chvíli rozpadly a tak sem si kolem nohou omotal tílko a triko. Opalovací krém, píšu do deníčku na příště. Víte ono se blbě balí ráno půl hodiny před odchodem. U Laka sem vyfotil pár fajn lidiček a štrádoval si to na Hůrku. 

5Krásné stromy. Rozbořená kaplička. Odpočinek. Karafiáty. Idylka. Prý má být bouřka, píše rosnička Honza. Tak sem na mapě našel přístřešek Pod Polomem. A čekal. Vyřezával sem si do kůry, protahoval a tak relaxoval. Nemohl sem jít dál, protože sem potřeboval přístřešek a další byl v nedohlednu. Pěkně sem si rozprostřel stůl. Karimatka, spacák, krosnu na lavičku a šel sem spát. Hrom. Á to je ta bouřka. Tak si radši dám ždárák přes spacák a čekám. Začalo mi být divné, že nepotřebuji ani čelovku (tu kterou sem si taky zapomněl doma). Nad Falkensteinem to nevypadalo dobře a směr Roklan taky moc ne. Krásné noční osvětlení se mi přestávalo líbit a oblékl sem krosně radši pláštěnku. Světla se přibližovala a já tak uvažoval, co asi ten přístřešek vydrží, než odletí, jaký strom by na mě mohl spadnout a vše vypadalo docela v pořádku. Zářivá oblaka se valila blíž a blíž a přede mnou se odehrávala bitva se světelnými meči. Světlo. Křach, křach. Šum. Voda. Kroupy. Držel sem se stolu přes spacák, aby mi to neodfouklo a modlil se, ať už to skončí. Plenky sem si taky nevzal. Sem na stole, na tom stole je karimatka, na tý karimatce je ždárák se spacákem a pak až sem já. To by mělo izolovat, uklidňoval sem se. Myšlenka, že bych to natočil na foťák, mě přešla. Neměl sem odvahu ani vyndat ruku ze spacáku, jen sem si nastevřel, abych viděl co se děje – trochu. Zřejmě sem, když už to bylo lepší, nevím, jak dlouho to trvalo, vyčerpáním usnul a vzbudil se do znovuzrozeného dne se sluníčkem.

Cestou jsem potkával vývraty a stromy roztříštěné blesky. Ty stromy byly vlastně níž než já. Uff. Seběhnul sem dolů a štrádoval si to na Německo přes Debrník. Cestou bunkr, sem tam a informace o sklářských hutích, o zámecké zahradě a životě. Krásné javory a lípy lemující cestu mi dělaly stín až do té doby, než začalo pršet. Aspoň, že tu pláštěnku sem si nezapomněl doma. Hodil sandále na nohy a frrr na Falkenstein. Sandále byla moje mokrá varianta, lehčí trekové boty suchá a bos obojživelná.

6

Přišel sem do jiného lesa, než sem zvyklý na české straně. Popadaní velikáni lemovali i křižovali lesní pěšinu. Někteří už ztrouchnivělí a rozšlapaní. Někteří rozřezaní, aby lidská noha mohla projít. Obrovité buky a smrky se nade mnou skláněly a možná i ta sekvoje by se jim uklonila na počest, kdyby tam byla tak, jako já. Než sem došel nahoru, tak už nepršelo. Nocleh se mi platit nechtělo a tak sem pokračoval přes krásné pastviny (Schachten) směr Roklan a hledal místo, kde bych přenocoval (übernachten verboten). Na těchto pastvinách hrdě stojí krásné solitérní buky a javory. Zřejmě vzpomínají na doby, kdy se tam pásl dobytek... Nyní jsou zde obláčky lesní trávy a borůvčí, které sahá po pás. Dokonce i krásnou lilii tu někdo zasadil, a tak sem jí trošku pomohl, aby mohla lépe dýchat a koukat do sluníčka. Nocování v turistickém přístřešku na Gsengetu byla jistota.

Ráno sem pokračoval přes stejně krásné pastviny, ne-li krásnější, až sem došel k rašelinovým slatím a po prkenném podloží se kochal mezi nízkými borovicemi. To jezírko bylo prostě teplejší než okolní vzduch a já potřeboval trochu ošplouchnout. Ale nějak se ochladilo a začalo kapat. Ono vlastně už kapalo předtím. To už sem nadával, protože sem asi 10krát vyndal a zandal pláštěnku. No a teď se to protrhlo úplně, tak sem oblékl pláštěnku. Šel sem bosky. Přidal se silný vítr, který přifouknul bílé mrazivé mléko, div, že nesněžilo. Chůze už nestačila na zahřátí a tak sem si pod jedním statným bukem, co pod ním ještě moc nepršelo, nazul sandály a oblékl všechno oblečení, co sem měl. Ale silný vítr, déšť a mrazivý vzduch udělaly své a já cítil, že musím najít nějaký přístřešek. I přes bolest sem kráčel, co mi síly stačily. Překážky z předchozího dne se mi stavěly do cesty. Kmeny popadané přes lávky. Trudomyslnost přicházela. Zima zalézala za nehty. Ty krásné obláčky z lesní trávy a borůvčí po pás jsou krásné jen, když svítí sluníčko. Ani nemůžu najít slušné sprosté slovo, jaké byly teď :) Chatička! Ne, jen dva kmeny přes sebe... Kontroluju kotníky, ruce a kolena jestli nejsou moc namodralé. Prostě jít. Něco se najde... Musí... Přestávalo pršet a v tom sem našel přístřešek. Hned sem ho obsadil a oblékl si suché tenisky a svlékl mokré věci a snažil se zahřát. Poskakoval sem, hýbal se, ale nic. Unavující zima stále. Zalezl sem do spacáku a snažil si ho zadýchat. Sroloval se do klubíčka, kolena k hrudi a foukal teplý vzduch z plic na hruď a zároveň si třel rukama nohy. V hlavě se mi míhaly myšlenky na Hanče a Vrbatu. Vyčerpáním sem spal 4 hodiny a vzbudil se podvečer a už to bylo naštěstí lepší. Nakloněné stromy a pastviny pročesávala bílá mlha. Rosničku Honzu sem chtěl v tu chvíli utopit. Prý občas přeháňky. Počasí se pomalu vybralo a usnul sem. Jen občas mě vzbudila zima, která šla rozdýchat, ale už to bylo dobré.

Probudil sem se do krásného, mrazivého dne. Přízemní mrazík pokreslil celou louku a sluneční paprsky pomalu vracely vše do původního stavu. Těch krásných mokrých obláčků trávy a tak sem vykasal kalhoty nad kolena a šel bez bot na Roklan. Pravda, sice byla trochu zima, ale sluníčko příjemně sílilo. Výstup na Roklan ze severní strany byl úžasný. Výhledy na Roklanskou hájenku, kamenitá cesta, kořeny, velikáni, sluníčko, vítr, potůčky, skály, suché stromy... Ani sem nefotil, jak sem si to užíval... Nahoře chata a před ní paní. 

7Trošku se divila, kde mám boty. Tak sem jí to mým hochdeutschem vysvětlil a ona mi zase vysvětlila, jak se dělá kaiser-šmorn nebo tak nějak. Prostě vysoká palačinka, vykrájí se na menší dílky a ještě osmaží... 8No vyfotil sem jí s plakátkem, úplně nahoře na skále sem si taky vyfotil další lidi. Skákal sem jak kamzík sem tam, kochal se. Při sestupu na Roklanské jezírko mě překvapila obrovská rána. Už sem myslel, že nějaká bomba. Hned druhá. Pak koukám nahoru a letadlo prolomilo nadzvukovou bariéru. Dolů už beru boty, protože mám rád své paty. Kolem roubené kapličky s pěknými dřevoryty sem sešel k jezírku. Tam už byly lidé a tak sem se nekoupal, jen opláchnul (schwimmen verboten). Zakecal sem se opět a staří pánové (ti mě pak předhonili z kopce, už sem ani nešel, jen se táhnul jak smrad) mi radili jak  jet autobusem do Spiegelau. Tam sem měl adresu na jednoho kluka z Couchsurfingu (komunita lidí, která si relativně věří a pomáhá při cestování). Šel sem tam pěšky. Ten den to bylo dlouhý. Ve městě výheň. Koukam na busy, jak jedou, kdyby nebyl doma, abych se vrátil. Nechtělo se mi jít pěšky tu samou cestu. Jeden pár byl tak hodný a dal mi lístek na autobus zdarma, tak sem si je taky zvěčnil a šel hledat tu ulici. Asi sem mluvil se všema ve Spiegelau, než sem to našel. Měl sem plán, že půjdu rychle a kdyžtak se vrátím na autobus. Samozřejmě, že sem přišel moc pozdě ani nikdo nebyl doma. Nakonec přijel pán a paní Lauxovi, kteří mi moc pomohli. Pan Laux mi poradil, kam jít, co vidět a mohl sem u nich přespat. Šel sem spát a oni šli na setkání se skláři. Pro spoustu lidí nepochopitelné zřejmě, ale i v dnešním světě se dá lidem věřit.

Opět krásný den. Po ránu příjemné chladno a přes údolí k autobusu. Tam sem potkal strážkyni (fotka). „Spaní v přírodě je zakázáno, víte o tom?“ Já: „Nééééé, nespím v přírodě, já jdu dnes na Luzný a pak do Čech,“ ;) ještě sem se raději ujistil, kdeže to slouží, abych jí večer čirou náhodou nepotkal :) Kus sem šel bosky. Taková bukvice je pěkně zrádná. Takový malý ježci to jsou. Ono je v pohodě, když jsou v kypré půdě, ale když na ně šlápnete a ony zůstanou na chodidle, radostně skočíte na kamen, tak vás úsměv rázem přejde. Větev se mi zpříčila pod nohama a už mi ruply nervy a nazul botky. 

10Pak přišlo velké stoupání a to jsem šel opatrně, pomalu. Slunce opět pralo z plných sil. Už i sem tam zazněla čeština. „Do háje, táto, ty si věděl, že to je takovej kopec?“, táta sedící ve stínu sotva popadající dech a zapalující cigaretu: „No prý je to hezký.“ Asi byl moc řídký vzduch, přece jenom už jsme se pohybovali ve vysokohorských oblastech. Pod Luzným sem si takticky odpočinul přes poledne hodinku a když se cítil osvěžen, vyrazil po kamenech nahoru. Mé karbonky mi pomáhaly, až se málem zlomily pod vyvažováním mého břemena. Na vrcholu opět krásné výhledy na všechny strany, kamenné moře a mraky lidí. Pryč rychle... Dole chata u chaty, přístřešek a tam já spánek. Vzbudil mě rozhovor dvou českých důchodců. Tak sem se zapojil do hovoru a nakonec jsme si spolu zajímavě popovídali o Aljašce, Mongolsku a dalších jejich cestopisných dobrodružstvích. Sestup až na planinku, kde byla zavřená chata a výstup na skalku Hohlstein na radu pana Lauxe. Tam mě zase kousaly nějaký divný potvory. Něco jako larvy světlušek. A pod převisem spánek.

Nádherný východ ohnivého kotouče. Někdy se vyplatí poslouchat rady ostatních. Když sem sestupoval do Finsterau, tak sem cestou našel zřejmě nějaký výzkumný prasklý balon gumový, tak sem ho táhnul do města, ale nějak sem nemohl najít kontejner a všichni tou dobou ještě asi spali. 11Tak sem došel ke skanzenu, který otevíral až za hodinu a půl. To se mi nechtělo čekat, tak sem jim to tam nechal, napsal dopis v hochdeutštině a nechal sem tam i dřevěné srdíčko z kůry :) Také tam mají strašně voňavé růže, každá voní jinak. A hurá nahoru. Z mýtin se linula krásná vůně kvetoucích ostružin a všelijaké další květeny. Podél potoka jsem se si to mířil pod Luzný a Velkou Mokrůvku, kde se vine krásné údolí a prošlapával cestičku, překračoval kmeny.  Koupačka v potoce. Přes louku podél dalšího potoka sešupem dolů až k lovecké chatě a zasloužilý odpočinek. Nějací turisté přišli a koupali se taky. Vyšel sem po cestě a hned sem zjistil, že jdu blbě, protože sem koukal na Finsterau, tak sem se vrátil k chatě a zeptal se německy, kudy na Sedmiskalí a podle jeho horšího hochdeutše sem poznal, že to sou češi a tak mi hezky poradili, až sem šel kus s nima. Dozvěděl sem se mnoho užitečných informací. Třeba, že zase neznám další kopce a další místa a že na kopci za mnou další kamenné moře. V nohou měli určitě víc kilometrů než já, za ten život. A taky, že Budvar 12 original a import lager chutnají jinak. Musím zkusit. Reschbach nádrž, slepýš ve vodě.Tak jsem ho vytáhl a vyfotil.  Sedmiskalí a lup na Bučinu. Šel sem si nabrat vodu do studánky, ale už začíná být opět docela sucho a vody bylo jen tak tak. Počtení v Kapličce, kterou vybudovali Němci po pádu komunistů. Pomníček spisovateli Peterkovi a jeho domu. Spánek.

A ráno už sem to si to šupajdil do Kvildy. Šlapal sem vysekanou lajničkou u silnice, aspoň že tak. Ten asfalt mě u nás jednou zabije. Fotka se starostou Václavem Vostradovským a horským záchranářem Pepou Tischlerem. Nad Kvildou je taková spojovačka povídá Pepa. To trefím. Nejdřív sem se vrátil do kruhu po půl hodině a pak sem stejně šel špatně. Ale opět sem našel místo, o kterém sem neměl ani tušení. Cestou má člověk takový zvláštní pocit, když se vrací. To vracení je prostě krásné. Ale člověk to musí nejdřív opustit. Statné voňavé lípy a javory mi dopřávali chládku před domovem. Krok zum krok a byl sem doma ve Zdíkově. Na obecním úřadě sem poseděl, pohovořil a šel dát dřevěné srdíčko mamince :)      

 12 13Pepa Tischler - nejlepší záchranář horské služby na Šumavě, Kvilda.  14
Kostel svatého Štěpána na Kvildě a starosta Kvildy, Václav Vostradovský. Zrovna kolaudovali obecní úřad a sál, schůzka byla domluvená a jako jeden z mála odpověděl na email, povídání o kulturním dění na Kvildě a zjištění, že se musím znova podívat na film Král Šumavy.   Mgr. Zdeněk Kantořík, starosta
Zdíkova, konečná zastávka u něj :)

Foto: autor

 


Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /mnt/web-data1/sumavananohou_cz/public_html/www/templates/loggiangrey/html/com_k2/templates/default/item.php on line 256
Přečteno 3738 krát Naposledy změněno sobota, 21 květen 2016 18:32
Více z této kategorie: Oranžový pátek »

 

 

2020  Šumava na Nohou z.s.   zenda design with globbers